Zamysleme se….

Jsme spokojeni se smyslem života. Jak může člověk přijít na svět, být vychován, vzdělávat se, zamilovat se, pracovat, oženit se, zrodit děti, pečovat o ně, dívat se na smrt, vidět pláč, slyšet nářek, jíst, pít, kouřit, prožívat životní vzestupy i pády, odejít na odpočinek a nakonec zemřít, aniž by si někdy položil otázku: „Proč?“ Za celý život se nezajímat o to, proč jsem zde… A co je ještě horší, položit si otázku, ale nehledat odpověď! Celé dějiny naplnili lidé, kteří zemřeli, aniž by se někdy zeptali, jaký je smysl jejich života. Se sousedy žijeme v ovzduší prostřednosti. Zaměstnanecké vztahy jsou poznamenány nudou. Devět lidí z deseti je zhypnotizováno všedností. A má někdo námitky? Vzpírá se někdo proti této mašinérii? Klade si někdo otázku: „Proč?“
Někdy mám chuť postavit se na roh ulice a křičet: „Cožpak nikdo nechcete vědět proč? Proč smutné večery? Proč zlomená srdce? Proč rozpadlá manželství? Proč děti bez otců a matek?“ Ale nikdy nekřičím. Stojím s rukama v kapsách, vyjeveně se dívám… a divím se.
Ta největší, nejsmrtelnější satanova lest není v tom, že nás okrádá o odpovědi. On nám odcizil otázky.