Milosrdenství a lítost

„Ale to je strašné!“ vykřikl Frodo. „Mnohem horší, než to nejhorší, co jsem si podle vašich narážek a varování představoval. Gandalfe, můj nejlepší příteli, co mám dělat? Protože teď mám opravdový strach. Co mám dělat? Lituji, že Bilbo to mizerné stvoření nezapíchl, když měl tu možnost.“
„Lituješ? Lítost mu přece zadržela ruku. Lítost a milosrdenství: nechtěl udeřit bez potřeby. A byl za to dobře odměněn, Frodo. Spolehni se, že mu zlo tak málo ublížilo a že nakonec vyvázl právě proto, že zahájil vlastnictví Prstenu právě takhle. Lítostí.“
„Promiňte,“ řekl Frodo. „Ale necítím nad Glumem žádnou lítost.“
„Neviděl jsi ho,“ přerušil ho Gandalf.
„A ani nechci,“ řekl Frodo. „Nechápu vás. Chcete říct, že vy a elfové jste ho po všech těch hrozných skutcích nechali naživu? Vždyť není o nic lepší než skřet a je prostě nepřítel. Zaslouží smrt.“
„Zaslouží! To asi ano. Spoustat těch, co žijí, zaslouží smrt. A někdo umírá, a zasluhuje život. Můžeš mu ho dát? Potom nevynášej příliš horlivě rozsudky smrti. Protože ani ti nejmoudřejší nedohlédnou do všech konců. Moc nedoufám, že se Glum napraví, než umře, ale možnost tady je. A je svázán s osudem Prstenu. Srdce mi říká, že má ještě sehrát nějakou roli, dobrou či zlou, než bude konec; a až na to dojde, Bilbova lítost možná rozhodne o mnoha osudech – v neposlední řadě i o tvém. Každopádně jsme ho nezabili: je velmi starý a velmi zbědovaný. Lesní elfové ho drží ve vězení, ale zacházejí s ním laskavě, jak jim velí jejich moudré srdce.