„Kdo ví, proč je na světě, snese každý způsob života“
Friedrich Nietzsche
„Přál bych si, aby se to nikdy nestalo.“
„To chtějí všichni, kdo prožívají trápení, o tom ale oni nerozhodují. My rozhodujeme jen o tom, co uděláme s časem, jenž nám byl dán.“
„Ale to je strašné!“ vykřikl Frodo. „Mnohem horší, než to nejhorší, co jsem si podle vašich narážek a varování představoval. Gandalfe, můj nejlepší příteli, co mám dělat? Protože teď mám opravdový strach. Co mám dělat? Lituji, že Bilbo to mizerné stvoření nezapíchl, když měl tu možnost.“
„Lituješ? Lítost mu přece zadržela ruku. Lítost a milosrdenství: nechtěl udeřit bez potřeby. A byl za to dobře odměněn, Frodo. Spolehni se, že mu zlo tak málo ublížilo a že nakonec vyvázl právě proto, že zahájil vlastnictví Prstenu právě takhle. Lítostí.“
„Promiňte,“ řekl Frodo. „Ale necítím nad Glumem žádnou lítost.“
„Neviděl jsi ho,“ přerušil ho Gandalf.
„A ani nechci,“ řekl Frodo. „Nechápu vás. Chcete říct, že vy a elfové jste ho po všech těch hrozných skutcích nechali naživu? Vždyť není o nic lepší než skřet a je prostě nepřítel. Zaslouží smrt.“
„Zaslouží! To asi ano. Spoustat těch, co žijí, zaslouží smrt. A někdo umírá, a zasluhuje život. Můžeš mu ho dát? Potom nevynášej příliš horlivě rozsudky smrti. Protože ani ti nejmoudřejší nedohlédnou do všech konců. Moc nedoufám, že se Glum napraví, než umře, ale možnost tady je. A je svázán s osudem Prstenu. Srdce mi říká, že má ještě sehrát nějakou roli, dobrou či zlou, než bude konec; a až na to dojde, Bilbova lítost možná rozhodne o mnoha osudech – v neposlední řadě i o tvém. Každopádně jsme ho nezabili: je velmi starý a velmi zbědovaný. Lesní elfové ho drží ve vězení, ale zacházejí s ním laskavě, jak jim velí jejich moudré srdce.
Jsme spokojeni se smyslem života. Jak může člověk přijít na svět, být vychován, vzdělávat se, zamilovat se, pracovat, oženit se, zrodit děti, pečovat o ně, dívat se na smrt, vidět pláč, slyšet nářek, jíst, pít, kouřit, prožívat životní vzestupy i pády, odejít na odpočinek a nakonec zemřít, aniž by si někdy položil otázku: „Proč?“ Za celý život se nezajímat o to, proč jsem zde… A co je ještě horší, položit si otázku, ale nehledat odpověď! Celé dějiny naplnili lidé, kteří zemřeli, aniž by se někdy zeptali, jaký je smysl jejich života. Se sousedy žijeme v ovzduší prostřednosti. Zaměstnanecké vztahy jsou poznamenány nudou. Devět lidí z deseti je zhypnotizováno všedností. A má někdo námitky? Vzpírá se někdo proti této mašinérii? Klade si někdo otázku: „Proč?“
Někdy mám chuť postavit se na roh ulice a křičet: „Cožpak nikdo nechcete vědět proč? Proč smutné večery? Proč zlomená srdce? Proč rozpadlá manželství? Proč děti bez otců a matek?“ Ale nikdy nekřičím. Stojím s rukama v kapsách, vyjeveně se dívám… a divím se.
Ta největší, nejsmrtelnější satanova lest není v tom, že nás okrádá o odpovědi. On nám odcizil otázky.
Já to nedokážu, Same.
Já vím.
Všechno je špatně.
Vůbec tady nemáme být.
Ale jsme.
Je to jako ve velkých příbězích,
pane Frodo.
Ty, které byly skutečně důležité,
jsou plné temnoty a nebezpečí.
A někdy jste ani nechtěl znát konec,
protože jak by mohl být šťastný.
Jak se může svět stát opět takovým,
jakým byl,
když se událo tolik zlého?
Ale nakonec všechno přejde.
Tenhle stín…
…i temnota zmizí.
Nastane nový den.
A až zase vysvitne slunce,
bude svítit o to jasněji.
To jsou příběhy,
které v člověku zůstávaly.
Které něco znamenaly.
I když byl ještě příliš malý,
aby pochopil proč.
Ale myslím si, pane Frodo,
že teď chápu.
Teď už vím.
Lidé z těch příběhů,
měli mnoho příležitostí to vzdát,
ale neudělali to.
Nevzdali to.
Protože se měli čeho držet.
Čeho se můžeme držet my, Same?
Že na tomto světě je
ještě nějaké dobro, pane Frodo.
A stojí za to o ně bojovat.
- Myslím, že si konečně rozumíme,
Frodo Pytlíku.
Znáš zákony našich zemí,
zákony svého otce.
Jestli je necháš jít,
propadneš životem.
Potom jsem propadl.